Spadl jsem do dluhové pasti. Vlastní naivita mě tam dohnala. Finanční problémy jsem dlouho neřešil, dluhy platil z nových půjček. Nakonec jsem se rozhodl jít do insolvence. Našel jsem pomoc a teď chci z dluhové pasti vylézt ven. Není to snadné, ale já to dám.
Moje cesta do dluhů byla typická. Kvůli své podnikatelské naivitě jsem se dostal do problémů se splácením u banky, která je inspirovaná klienty. Měl jsem u ní kontokorent, kreditní kartu a rychlou půjčku. Když jsem věc s bankou řešil, nabídli mi sloučení všech dluhů do jednoho s měsíční splátkou 5000 Kč na 5 let.
V té době jsem ale měl jenom jeden pravidelný příjem, kterým byl invalidní důchod ve výši cca 5000 Kč. Věděl jsem, že nabídku podepsat nemůžu, protože bych se dostal ještě do většího „průseru”, než v jakém jsem byl. Snažil jsem se vyjednávat, komunikoval jsem s bankou, chtěl jsem smlouvu prodloužit na 10 let. Pracovníci vymáhání odpovídali, že to není možné. A tak jsem se ocitl v dluhové pasti. Na splácení dluhů jsem si půjčoval další peníze, roztáčel jsem spirálu. Nakonec jsem se rozhodl vstoupit do insolvence a díky podpoře a pomoci mnoha lidí se mi to podařilo. Žiju teď s hodně omezeným příjmem, ale chci to zvládnout.
Moji cestu do insolvence sledujte tady:
https://isir.justice.cz/isir/ueu/evidence_upadcu_detail.do?id=C5D175D6ECB02F64E05333F21FACEF10
Můj život před dluhy
Od narození mám pravostrannou dětskou mozkovou obrnu, což mi znesnadňuje některé manuální činnosti. Hendikep nepoužívám jako výmluvu, ale je součástí mého života.
V 18 letech udělali rodiče něco, proč sem začal hrát bedny.
Bral sem to jako utěk z reality a následně pomstu „zub za zub“
Zhruba od 18 do 30 let byl můj život totální peklo. Byl jsem gambler se vším všudy. Vydělané peníze šly do „beden”. Nebyl problém půjčit si od kohokoliv a naslibovat mu hory doly. Ještě horší bylo, že jsem bral peníze mámě. Omlouvám se, fakt mě to mrzí, že jsem byl takový člověk (když to píšu, mrazí mě v zádech).
Ve 30 jsem byl tím vším donucen opustit domov. Měl jsem na výběr – buď se jít léčit ze závislosti na hracích automatech, anebo se odstěhovat. Rodiče za mě zaplatili gamblerské dluhy, dodnes nevím částku. Máma mě pak dál finančně podporovala. Jenom jsem tehdy nechápal, proč říkala: „Neříkej to tátovi.”
I tak děkuju. 🙏💙
Ale pochopil jsem, že naše cesty se rozešly. Zapíchl jsem tedy prst do mapy a co nevidím. Brno! A tak jsem začal žít nový život.
Odchody a návraty
Brno je to město, kde stoprocentně není nuda! Našel jsem tu postupně svou druhou rodinu – Martina, se kterým jsem se poznal ve spolubydlení „u Sloveny”. Martin studoval vejšku a já mohl poznat a žít vysokoškolskej život. Známe se tak dobře, prožili jsme toho tolik a vzájemná důvěra je na nejvyšší úrovni. Mezi námi je opravdové přátelství a Martina beru jako vlastního bráchu! Dlouhou dobu jsme spolu i později bydleli.
Na krátkou dobu jsem se pak vrátil do bytu rodičů. Na jaře 2020 jsem byl po operaci nezhoubné bulky ve slinné žláze. Máma se o mě chtěla postarat a já jsem chtěl dát rodinným vztahům ještě šanci. Chtěl jsem se uzdravit a začít řešit dluhy. Tady se v mých 41 letech objevila myšlenka na insolvenci. Z bytu rodičů jsem nakonec musel odejít. I když jsem se snažil, nefungovalo to. Splnil jsem tedy přání své mámy a osamostatnil jsem se.
Přes všechno, co se mezi námi stalo, mám své rodiče rád. Věřím, že dělají všechno nejlíp, jak dovedou. 🙏💙
Přestěhoval jsem se k Olomouci ke skorobráchovi Martinovi a jeho ženě. Platil jsem jim pár tisíc, protože na život mám teď v insolvenci dohromady 8000 korun měsíčně svého invalidního důchodu. Jsem vděčný za pochopení situace, i když už bydlím jinde! Bráško, díky. 🙏💙
Děkuju své velké druhé rodině za sílu začít tento projekt!
Bez vás by to nebylo, Adél, Moniko, Evo a Laďo, Honzo ze Štatlu, Gabi a Honzo z kraje razoviteho, Majko a Karle, Tomáši, Pavle, Sylvo, Marto a Miroslave, Dominiko, Zuzi a Jarku, Lubošu a Mariko a Martine, Ondro, Lukáši, Davide, Eriku, Pepo.
Děkuju moc za pozitivní energii, empatii a čas. 🙏💙
Díky taky patří Monice Bartoníkové z organizace Člověk v tísni a Janu Halfarovi z advokátní kanceláře Žižlavský – vše jsme spolu dali dohromady, abych mohl úspěšně projít insolvencí.
A jak jsem na tom teď?
Díky přátelům Honzovi a Gábině nebydlím pod mostem – rok 2023
Poskytli mi azyl a já jim nepřestávám být vděčný.
Změnil jsem postupem času myšlení, poslední rok hodně medituju. Upřímně, byla to životní jízda, která by si zasloužila sepsat do knihy.
Původní dluh, tedy výše přihlášených pohledávek do insolvence, byl 598 082,50 Kč. Po super práci Jana Halfara byla konečná částka dluhu 369 744,39 Kč, tedy o 230 000 Kč míň.
Splácím měsíčně zatím 2500 Kč – polovina částky jde na dluh, druhá půlka je odměna pro insolvenčního správce.
Mým cílem je zaplatit celou dlužnou částku ideálně do dvou let.
Aktuální částka dluhu činí 353 390,39,- Kč.
Chtěl bych splatit celý dluh ideálně do dvou let. Nechci promíjet zbytek dlužných peněz, což insolvence nabízí. Chci začít s čistým štítem, chápu, že firmám půjčené peníze dlužím.
Můj osobní příběh projektu V dluhové pasti ukazuje, že je nutné řešit finanční situaci zavčasu a nespadnout do exekuce. Cestou z dluhů je insolvence neboli osobní bankrot. Hlavně se nebojte o svých problémech mluvit. Rozumím tomu, sám jsem to dělal, protože jsem se styděl.
Rád bych, aby moje cesta k insolvenci byla návodem pro lidi, kteří řeší podobnou situaci.
Aby vyvolala diskuzi ve společnosti.
Aby podobných případů bylo co nejméně!
Velice by mě potěšilo, kdyby můj příběh pomohl ke změně k lepšímu. 🙏💙
Postupně se v článcích vydávaných na blogu dozvíte víc. Prozradím, jaké byly postupné kroky do insolvence a její průběh. Čím jsem prošel a jak jsem řešil jednotlivé kroky. Není to snadná cesta, ale existuje. A vede ven z propasti.
Děkuji dárcům za finanční podporu.
Jan Antonín Kolář
Šimko Martin
Rostecký Jiří
Radek Simko
Baraka Robert
Pokud chcete projekt V dluhové pasti podpořit, máte několik možností.
